Už nejsem melancholik. Nedělá to dobrotu. Přemýšlet o věcech, co byly, zbytečně se „rozcítit“, ukápnout slzu a hledat důvody, okolnosti. Proč? A tak když jsem se začala zaměřovat na budoucnost, svět se obrátil vzhůru nohama, ale jakoby na tu správnou stranu. Možná jsem chodila dříve po rukách, těžko soudit, lidé kolem vás vám nikdy neřeknou, když děláte něco jinak, no, sobeckost a závist vládne společnosti. Po nohách, rukách, hlavě…podstata je způsob, jakým se díváme na sebe a svůj život. Nechci být přemoudřelá, nejen, že to neoblibuji, ale hlavně mi to ani moc nejde, tady ty životní moudra, na to mám kolem sebe jiné myslitele, ale něco na tom bude.
Člověk otevře oči, opustí od černých klapek a najednou vidí všechny příležitosti, všechny možnosti, a že jich je na desítky, na stovky. Bojíme se, to je přirozené. Bojíme se změny, že už to nebude, jako předtím, co když nenajdeme nic lepšího, co když budeme litovat, co když…S „co když“ se neposuneme dále, zůstaneme zabřednutí. Zabřednout nemusí být špatná volba, no, měli bychom chtít od života víc, od sebe víc, vysoké nároky na nás samotné utvářejí hranice. A láska, peníze, úspěchy přijdou. Přijdou sami. Chtít od života víc není chamtivost, ani nenasytnost, je to chuť mít vizi a ambice. Udělejme si tu radost, laskavost a soustřeďme se na budoucnost, protože ta je pro nás zatím otevřená.
A tak vlastně, věci se nikdy neudějí jen tak. Ale ten pocit, že je to takto správně, ten je opravdu velmi vzácný a ano, člověk se cítí v ten moment naplněn a ano tento vzácný pocit může trvat i celý život.