Pro každého z nás jsou jinak krásné. Jsou to krásné věci. Jsou krásné, ale jsou to věci.
Je velmi těžké žít bez věcí. Sedím na posteli, přikrytá peřinou, poslouchajíc hudbu, opřená o polštář. Piji vodu ze skleněné lahve. Mám rozsvícenou lampu a používám pero a papír na poznámky. Vše kolem mě je hmatatelné. Vidím to, slyším to. Celý hotelový pokoj, s úchvatným výhledem na noční Prahu, je plný voňavých, čistých, příjemných, hebkých, třpytivých věcí. A přesto je v tomto zaplněném pokoji, s úchvatným výhledem, prostor pro pocit. Je plný myšlenek, představivosti, touhy, vůle, zklamání, vzpomínek, překvapení.
Jsou momenty, kterým nedokáži rozumět. Nemají jakékoliv odůvodnění, nejsou postavené na stabilních základech. Jsou následkem spousty neovládatelných akcí a reakcí. Nedá se na ně připravit. Nedá se jim preventivně vyvarovat. Do konce se proti nim nedá ani bojovat. Jejich osud je napsaný dávno předtím, než je dokáži vnímat. Hledám možnosti, nouzové východy. Neustále si procházím vše od začátku a hledám klíč. Jsem zvířátko v točícím kole. A nezastavím se. Proč?
Pro tyto momenty. Protože tyto momenty si zaslouží, abychom se nikdy nezastavili. Abychom hledali cesty, abychom cítili, abychom prožívali. Abychom dokázali být šťastní. Abychom nechtěli jen ty krásné věci. Ty, které nás nikdy neobejmou, nepodají nám pomocnou ruku. Nebudou za nás bojovat, ani jim na nás nebude záležet. Nebudou nás chránit, ani nám neukáží svojí náklonost. Tyto krásné věci nám nikdy naši lásku nevrátí zpět.
Je krásné mít krásné věci. Je ale krásné nezapomenout. Nezapomenout, že sice obklopeni a spoutáni zlatými řetězy, dokážeme milovat… bez ohledu na to, co vidíme, slyšíme...bez ohledu na momenty, kterým nedokážeme rozumět. Milovat, se srdcem křehkým a otevřeným, ale neohrozitelným vůči těm, kteří nás učí opravdovým krásám života.
