Když jsem se včera po dlouhé době vydala procházkou z bytu do nedalekých potravin, měla jsem možnost vidět ulici, po které jezdím každý den autem a rozčiluji se za volantem na řidiče, kteří dojíždějí dvě stě metrů před křižovatkou na neutrálu, trochu z jiného úhlu pohledu. Bylo krásné letní počasí, pofukoval větřík, takže nemělo žádný smysl si upravovat vlasy, což jsem pochopila hned za prvním rohem našeho domu. No, aspoň jsem poučena do budoucnosti. Nicméně, o vlasech to nebylo. Viděla jsem maminky s malými dětmi, což mne opět přesvědčilo o tom, že na děti nejsem ještě připravena. Klobouk dolů před ženskou trpělivostí. Jedno dítě běží doprava, jedno doleva, křičí a pláčou. Roztrhala bych si vlasy a utekla bych jako Forrest Gump, rychle a daleko. Viděla jsem studenty čekající na autobus, chlapce venčícího psa, mladou dívku na kole, staršího pána parkujícího červenou škodovku.
A já jsem někde napříč těmito zajímavými životy neznámých lidí, vešla do místních potravin koupit rajčata a mozzarellu na večeři. Třeba si držet linii, aspoň na oko, oklamat samu sebe, pro ten lepší pocit. Měla jsem akorát namířeno k pokladně, když mě zastavila starší paní, podívala se na mě, v očích všechny životní zkušenosti a vyslovila: “Slečna, Vy ste taká mladá a pekná.“ Jen tak. Jen tak mezi regály, upřímně a bezostyšně. Poprvé v mém životě. Roztála jsem jako sníh po zimě. Cítila jsem, jak se červenám. Uviděla, pochopila a začala vyprávět: “Víte, můj muž a já spolu žijeme už přes padesát let. Byli jsme mladí a hloupí, když jsme se vzali, ale taková byla doba. Nehledala se láska, ale partner na celý život. Byli jsme krásní, ale krása vyprší. Potřebovala jsem otce svých dětí, schopného a pracovitého. Láska měla být jako bonus a ne každý má na bonus nárok. Dcery, synové, vnučky a vnuci se mne dokola ptají, jak je možné, že jsme spolu zvládli prožít celý dlouhý život a pořád být šťastní. A tak jsem si jeden večer sedla na terasu, víte, máme krásný byt pod hradem, starý, vysoké dvoukřídlé dveře, vysoké stropy, chlad a tma. Otevřela jsem si skleničku kvalitního červeného vína a přemýšlela jsem. Už nejsem nejmladší, takže jedna sklenička vína a tolika přemýšlení mě odnesli do říše snů. Probudil mě můj muž se slovy: “Drahá, jsi tak krásná, když spíš, ale ještě krásnější budeš, když ulehneš do naší společné postele.“, chytl mne za ruku a odvedl do ložnice, ve které spím již přes padesát let.“ Promnula si oko, byla dojatá a já též a pokračovala:“ Víte moje, nemusel říct ani jediné milé slovo, jsme spolu už přes padesát let, přes padesát let, už by to od něho ani nikdo neočekával, ale v tom všem zmatku, co se v dnešní době odehrává, války, dluhy, nenávist, závist, milé slovo je poklad. Poklad nade vše. A poklad si třeba vážit. Ano, já byla ta šťastná, já našla díky mému muži lásku. Přála bych Vám, abyste tento pocit v sobě prožila i Vy. A nezapomeňte, milé slovo nikdy nikomu neublížilo“. Podívala se na mě, očima plnýma životních zkušeností a jak znenadání přišla, tak odešla. A já ani nestihla poděkovat.
A tak někde mezi jahodovými jogurty a müsli tyčinkami jsem pochopila, že milé slovo nestojí nic, ale daruje spoustu a dokáže vykouzlit pocity až nepopsatelné. A děkuji. Děkuji za milá slova, která jste mi vůbec nemusela říct, ale která mi vyčarovala úsměv na tváři.
