Vpálila jsem do drogerie. Šampón, náplasti, odličovací ubrousky… ještě modrou linku na oči a lesk na rty, který nepotřebuju. U pokladny přede mnou stál pán, do šedesát let. Bylo na něm něco zvláštního.
Dobrou chvílí jsem nemohla přijít na to, co se mi na tom pánovi nezdá. Měl dobře padnoucí kalhoty, čisté bílé tenisky, červenou bundu a stále poměrně bujnou hřívu. Už jsem si připadala trochu přibrzděná. Všimla jsem si, že u vedlejší pokladny stojí mladý chlapec a kouká se na toho pána v červené bundě se stejným zájmem a údivem. Nebyla jsem přibrzděná sama. Pohledem jsem se vrátila zpět a pochopila jsem. Ten pán v červené bundě se usmíval. Ten úsměv, jako když člověk uvidí přes cestu přítele, kterého dlouho nepotkal. Ten úsměv, když člověk rozbalí dárek, který si opravdu přál. Ten úsměv, když vaše dítě úspěšně zdolá maturitní zkoušku. Úsměv štěstí a radosti. Ten, kvůli kterému máme rádi život. A tento pán v červené bundě má asi život velmi rád, pomyslela jsem si. I slečna prodavačka, která po většině otrávená kroutí očima, když starší paní šest minut hledá dvacet pět centů v děravé kapse kabátu, se usmála. Usmála jsem se také. I ten mladý chlapec u druhé pokladny. I slečna u druhé pokladny. Dominový efekt zafungoval. Úsměvy se vykouzlily na tvářích všech lidí, kteří se v tomto momentu sešli u pokladny v drogerii a viděli pána v červené bundě.
Zaplatil a odešel. Nedalo mi to. Nechala jsem ležet věci na pokladničním pásu a velmi rychlým krokem jsem následovala červenou bundu. Doběhla jsem ji u výtahu do garáže a pánovi poklepala na rameno. Otočil se a usmíval se. Jeho úsměv mě vykolejil po druhé. Po pár sekundách jsem se vzpamatovala a zeptala se: “Pane, proč se usmíváte?” Pán v červené bundě se na moment zamyslel. “Narodila se mi včera vnučka. Žena s dcerou mě poslaly do drogerie pro různé potřeby pro malou. Strávil jsem tam čtyřicet pět minut, nenašel jsem půlku věcí a než došla paní prodavačka, zapomněl jsem, co všechno jsem měl koupit. Usmívám se, protože už teď vidím před očima tvář svojí ženy. Jsme spolu třicet sedm let a já jsem nikdy nekoupil to, pro co mě poslala. Když mi to řekla, zapomněl jsem. Když mi to napsala na lístek, lístek jsem nechal doma. Když mi to poslala do zprávy, vybil se mi telefon. A přesto je se mnou…už třicet sedm let…není to důvod k úsměvu?”
Bylo pondělí a v pondělí nestíhám. Lítám jako splašená, bezmyšlenkovitě, ze zvyku konám jako naučený robot podle standardního plánu. Ale potom nastane moment, kvůli kterému se vyplatí pozastavit a vydechnout. Protože jenom díky tomuto momentu jsem si zase jednou uvědomila, jak krásně bezprostřední dokáže být život a že láska je pohonem ke každodennímu úsměvu.