A co teprve fakt, že nikdy není možnost rozloučit se správně. Správně? Tak, aby člověk nelitoval, neměl pocit nevyslovených vět, nenaplněných očekávání? Ne vždy správně je správné.
Můj dědeček byl umělec. Cholerický blázen, sebestředný narcis. Je pro mě ale úplně přirozené, že tento cholerický blázen a sebestředný narcis mě naučil dívat se na svět jinýma očima, milujícíma život se vším, co k němu patří.
Jsou lidé, kteří v tichosti vstoupí do místnosti a v tichosti odejdou. Dědy k nim nepatřil. Neuměl být potichu. Ticho ho rozčilovalo, tak si zpíval. Komunistické, ruské nebo pionýrské písně, repertoár jedna báseň. Měl ten nejzvláštnější smysl pro humor. Vulgární, přitom slušný. Primitivní, přitom inteligentní. „Bez humoru bych si svůj život nedokázal představit…co by mi potom zůstalo? Životní sračky a to je pod prahem mého myšlení“, a podíval se na mě pohledem, abych se ho už takovéto přízemní otázky neptala.
Pochopila jsem už jako malé děvče, že dědy si dělá vše po svém, často bez ohledu na ostatní a že pokud chci, aby mě poslouchal, vnímal, musím si to zasloužit, protože „důvěra a láska nepřijdou jen tak, člověk o ně musí bojovat a já to pochopil až pozdě, neudělej stejnou chybu“, řekl mi, když jsem měla sedm let a byla zapadnutá po kolena ve sněhu. A tak jsem bojovala a bojuji do dnes a je pro mě zadostiučiněním vědět, že jeho lásku a důvěru jsem si zasloužila…stejně, jako on moji. Nebyl dokonalým otcem, ani dokonalým manželem. Ale byl dokonalým dědečkem. A tak přemýšlím, že asi každý z nás má v životě tu svou roli, ve které exceluje. A zřejmě není nutné ji vyhledávat, ona si vás najde a až potom bude vše dávat smysl.
Naučil mě milovat operetu. Naučil mě tancovat kankán. Naučil mě pochopit moudrům Wericha. Naučil mě používat tři tečky. Naučil mě být na sebe pyšná. Naučil mě, že ne vše je možné v životě dokončit. Naučil mě poslouchat vlastní hlavu. Naučil mě vše, co se za svůj pestrý život dozvěděl. Byl výjimečný a zůstane nenahraditelným.
Člověk potřebuje spoustu vnitřního odhodlání, aby překonal nedobrovolná loučení. Smutek, který držím v sobě mě nikdy neopustí, ale vždy si můžu zazpívat, aby nebylo v místnosti ticho.