Mám talent na balení, ale nesnáším to. Často bych nejraději sedla do křesla, houpacího, s prasknutými opěrkami a nebalila. Tak seděla, houpala se, opatrně, bez kufrů, bez krabic. Ale potom to silné uvědomění… balení jakožto vstupenka do “nového”. A i když vím, co budu potřebovat, co budou potřebovat druzí a nikdy na nic důležitého nezapomenu, toto “nové” mi vždy přinese bizarní neznámé.
Říkám si, že jsem příliš mladá, abych si nepamatovala, kolikrát a kam jsem se stěhovala. Nepamatuji. Ale ten pocit. Pocit, když zavírám dveře. Doslovně. Ten si pamatuji. Nadchla jsem se pro umění zpracovat tento pocit doslovného zavírání dveří. Forma nevšední rituálnosti, opakovatelné vícecennosti. Vždy se ještě jednou podívám po celém bytě, sednu si v předsíni na zem a rekapituluju. Chvíli. Nikdy neodcházím bez vyhodnocení. A je zvláštní a nebo možná není, že je vždy pozitivní, to vyhodnocení. Touha po “novém” je silnější, než jakákoliv negativní zkušenost z minulosti. A tak vždy zavírám dveře s úsměvem. A pak ještě v autě pokroužím okolo bloku, okolo domu, okolo ulice. Pokud se budu na to místo ještě vracet, už to nebude “domů”. Chci si to zapamatovat s touto pozitivní emocí. Je to zvláštní typ loučení, které přirozeně vytváří úchylku se nikdy nezastavit.
Vždy přicházím do “nového” utišena, utlumena očekáváním. Co bude. Jaké to bude. Výjimečně nečekám odpověď hned. A když dnes otevírám dveře do našeho “nového”, čekám. Vnímám. Nasávám. Jsem šťastná. Je to přesně takové. Takové, jaké jsem chtěla, kam mi až má, ještě mladá, ale už děravá, paměť dovolí. Takové, jak jen hranice dokonalosti, ve své nahotě, mohou být posunuty. Od kdy se moji prarodiče přestěhovali z neújplnějšího centra Brna a zakotvili v domku na předměstí, v ulici zahradních trpaslíků a stovek vyblýskaných koní, cítila jsem ambiciózní touhu se do, pro mě uchvátného, pulsujícího chaosu města vrátit. Snad jsou to stěny, které poslouchají nahlas, tisíce vykouřených Marlborek, příběhy z dob minulých (Midnight in Paris, Hemingwaye ale netřeba, nikdy mě neučaroval)… je to zvláštní způsob života, který se měl stát mou budoucí závislostí. A i když lehkou oklikou, se správným kontroverzním napětím, s poučením hodným dospělého života, si to ten, říká se mu osud, za mě naplánoval.
Mám talent na balení. Na balení věcí. Na balení věcí do krabic, pytlů, kufrů, tašek. Musela jsem sbalit tuny, abych se dostala dnes sem. Do tohoto bytu, který dýchá nahlas. Do tohoto bytu, který si zaslouží být živený naší genetickou zátěží po několik desítek let. Do tohoto bytu, který mě přivede do vysněného bizarního neznáma, bez chtíče nutnosti po dalším „novém“.