Díl První - Hlavou Dolů…

Autor: Tina Nekudová | 11.8.2019 o 18:18 | (upravené 12.8.2019 o 7:42) Karma článku: 0,00 | Prečítané:  307x

Je vesmírně neuvěřitelné posadit se za počítač a ťukat do písmen klávesnice. Za poslední tři měsíce se mi to dnes podařilo poprvé.

Jsem superhrdina. Zachránila jsem svoji touhu vypsat se z pocitů, nepocitů, myšlenek. Poslední týdny vše dává ultimátní smysl. Je to silné. V našem novém světě chodím hlavou dolů, ale přesto ne po rukách. V našem novém světě jsem někým jiným, přitom sama sobě velmi známým. Takto jsem si to představovala, a přesto to není ani zdaleka podle mých představ. Je to silné. Ten náš nový svět. Naše nová rodina. Naše dcera. Moje dcera.

Stala jsem se matkou. Mělo by to o něčem vypovídat. Že jsme si nedávali pozor. Že jsem už dostatečně dospělá, abych mohla být zodpovědná za druhou lidskou bytost. Podívám se do zrcadla a jsem to pořád já. Už nejsem dítě. Začínám mít vrásky. Fyziologicky se znám dobře, ale něco mi nesedí. Podívám se doleva na naši manželskou postel. Je uklizená. Vždy dokonale. Martin miluje čistotu, já miluju polštáře. Vždy přesně zarovnané. Odstřihnuté štítky nesmí být vidět. Jsem líná je dokonale ustřihnout, za to je umím dokonale schovat. Na stěně vedle postele jsou naše fotky. Zarámované. Nezarovnané. Chtěli jsme trochu rebelie. Každý rámeček je jiný. Fotky ze všech našich výletů, z plesu, z přátelských posezení... fotky s naší rodinou. Podívám se zpátky do zrcadla a usměju se. Na dokonale upravené posteli sedí Dorotka. Ve vibrujícím sedátku. Ve hrajícím sedátku. Má škytavku. Jako každé ráno. „Ta malá nemá chybu“, pomyslím si. „Povedla se nám“, konstatuji potichu. Chvíli přemýšlím, proč se tak zvláštně tváří. Neberu to osobně. Sice mám po ránu kruhy jak Waldemar, ale viděla mě i v horších stavech. Představuji si její bezmyšlenkovou tíži a závidím jí. Potichu. Abych ji zatím ukazovala jen ty pěkné stránky života. 

Dnes nás čeká celodenní procházka na Železné. Ideální místo pro relax. Nemusím se malovat, obleču si sportovní legíny, tričko. Půjčím si Maťovu kšiltovku. Půjčím. Dokonce ji vrátím v původním stavu, přesně zapnutou v jeho velikosti. Má o jeden knoflík menší hlavu. Půl dne strávíme v tichu. Dorotka spí a já poslouchám podcasty. Dnes o tom, proč mladí lidé už se nedokáží bavit v klubech a co znamenala demonstrace v Praze pro Babišovo působení v politice. Po dvou hodinách se mi zachce civilizace a toalet. Partizánska lúka je fantastickou antikoncepcí. Těžko se věří, že máme nízkou porodnost. Začínám být vůči tomu křiku imunní. Čekám u bufetu, až se malá probudí. Koukám na všechny ty rodiče. Každý je jiný. Každé dítě je jiné. Ale všichni jsme v tom společně. Oficiálně jsem se zapsala do komunity, která se navzájem zdraví. Která si navzájem chválí svoje ratolesti. Která se pokorně posadí na lavičku a užívá si pár minut zaslouženého oddechu. A někde v tom křiku jsem se rozhodla, že o tomto všem budu psát. O tom, jaké to je pro mě. Být rodič. Být zodpovědný a dospělý. Oficiálně.  

Je vesmírně neuvěřitelné posadit se za počítač a ťukat do písmen klávesnice. Bude ale ještě víc neuvěřitelné, zda se mi v tom podaří pokračovat. Věřím, že ano. A potom si zasloužím jméno. Ani Catwoman, ani Black Widow. Něco originálnějšího. Něco, co by mohlo vymyslet jen moje vlastní dítě.

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

Ficovi začínajú oponovať jeho vlastní ľudia

Šéf Smeru už nie je taký silný, vraví politológ.


Už ste čítali?