Prej rodinu si nevybíráme… já bych si pro Dorotku nemohla přát lepší babičky… jsou přesně takové, o jakých vnouče, který nemá sny, v noci sní… ženy s velkým „Ž“… až bude velká pochopí… že není samozřejmost mít okolo sebe tolik lásky… že ne každá rodina je dokonalá… že být vnučkou je senzační… ve všech směrech… a celej život.
Myslím, že role babičky je za odměnu. Žena udělá v životě pár věcí správně, zaslouží si vnoučátko. Voňavé, usměvavé. Na pár hodin. Může ho zulíbat, rozmazlit. Zničit nudnej režim. Vysvětlit, proč všechny důležité návyky, jsou zbytečný do života. A pak vrátit. Rodičům. Pokažené, ale milované. Nemusí křičet. A dostává ultimátní lásku. Čistou. Protože ničím neotravuje. Ani nemusí být stará. Měla jsem představu. O babičkách. Že jsou jako od Boženy. Ale… ty naše jsou až příliš čiperný. Mladý. Protože my jsme mladí. Dává smysl. Ale představa nepustí. Vždy je nachystanej pekáč v troubě. V telce je akorát to, na co se chce dívat. Postel je vždy nachystaná na spánek. Může se hrabat ve starých věcech. Může udělat binec tam, kam nikdo jiný nemůže ani vstoupit. Může šplíchat vodu. Může vařit v kuchyni z písku. Může stříhat starodávné, vzácné panenky. To vnouče… pro který se z babičky stane mladice a skáče okolo ratolesti, i z posledních sil. Být vnouče je senzační.
Naše babičky jsou nezastavitelné. Teda… Dorotčiny babičky. Každá je úplně jiná, a přitom mají dost společného. Je to zvláštní. Jak je to zařízené. Někde tam… Jsou výjimečné hostitelky. Návštěvám se nechce odcházet. Vše připraví. Vše uklidí. Mají přesně to, na co máte chuť a vyloží to na stůl přesně, když na to myslíte, potichu. Čtou myšlenky. Velitelky domácností, a přitom si nemusí nic dokazovat. Usmívají se. Starají se. Zajímají se. Vytváří domov. Nejsou to babičky na vesnici. Nenaučí krmit slepice, ani dojit krávy. Jsou to městské babičky. Naučí kultuře, ženskosti, zdravému rozumu… naučí, o čem je rodina. Ukáží, o čem je rodina. Jsou rodinou.
Prej babičky mají raději svá vnoučata, než své vlastní děti… asi je to hloupost… ale… všechna zodpovědnost je na rodičích…odpadává stres a je prostor užívat si, nezávazně, tu nezištnou oddanost. „Stará mama je mama, ktorej bola ponúknutá druhá možnosť“. Druhá možnost, kde se neočekává „veľa“, ale můžete dát mnoho. Vidět, jak se naše dvě babičky na Dorotku dívají. Jak by pro její úsměv tancovaly na jedné noze, s rukou za hlavou. To mi přináší do života neskutečnou energii. Opora. Podpora. Respekt. Pomoc. Loajálnost. Ani jedna mi neříká, jak mám věci dělat. Ani jedna mi nediktuje výchovu. Vědí, cítí, samé si tím prošly, že… matka ví nejlépe.
Babička, babka, babča, bábinka, stará mama, starká, Boženka, Jarmilka… každé dítě má ty svoje vlastní… mámy svých rodičů… různá oslovení, stejná role. Naše babičky jsou úžasné, a tak já potichu doufám, že udělám v životě taky pár věcí správně, abych si to voňavé a usměvavé jednou, na stará kolena, zasloužila.
