Díl Osmý– Respekt…

Autor: Tina Nekudová | 29.10.2019 o 9:21 | Karma článku: 0,00 | Prečítané:  283x

Sportovala jsem. Dost. Víc, jak běžný smrtelník. Každý den. Každý víkend. Basketbal, to je prej hned vidět. Výška je relativní… říkaj malí. Jsem vysoká. Žije se mi dobře. Z výšky. Z ptačí perspektivy. A někdy lítám. 

            Že ta oblaka jsou trochu blíž. Sportovala jsem deset let. Zpětně se divím. Že jsem to neotočila na České a nešla na párek v rohlíku. Disciplína. Zajímavé… dnes mi často chybí. Asi jsem ji vyčerpala. Ale až dnes se cítím jako sportovec. Takovej opravdovej. Protože… mateřství… to je sport. To je trénink. Několikafázovej. Bez strečinku. Bez rekonvalescence. Každý den. Celý den.

            Mám dobrou fyzičku. Zadýchám se až na třetím poschodí a udělám čtyřicet dřepů. Nosit osm kilo a ukazovat jí svět… not so easy, my friend. Prej se pronese… říká moje mamka… konečně to taky někdo uznal. A tak večer ulehám a přemýšlím… jestli i ostatní matky mají tento pocit… že jdou ze svalovky do svalovky… že jejich tělo funguje ze setrvačnosti…. že si cítí tu nejposlednější, neviditelnou šlachu někde mezi pravou lopatkou…  že by potřebovaly namísto dětskýho pokoje saunu a vířivku. Připravili mě, že to bude psychicky náročné. Nikdo nemluvil o fyzicky náročném. Všechny ty ženy… ty ženy na fotkách … co nosí děti v jedné ruce, ve druhé psa a stíhaj si upravit ofinu… to není pravda. To není správnej obraz. Takto to není. Není tam roztřesenej biceps … hořící stehna… vystouplý žíly na čele… zpocený baby vlásky. Však já to někdy vyfotím. Sebe. Sportovce. Matku.

            Naštvu hodně matek. Hodně žen. Shodit sedmnáct kilo po porodu bylo na celém mateřství to „nejjednodušší“. Bez diety. S Nutellou. S Kinder. Nevím, jestli jsem si za posledních pět měsíců sedla. Tak pohodlně… že svaly zapomenou, že jsou svaly… že do minuty nemusím vstát. Že nepotřebuju umýt flašu od mlíka. Že nevypadnul dudlík. Že se neodkopala ponožka. Že netrčí šušeň. Že jen tak sedím… koukám… kochám se… že moje svaly nejsou svaly… že jsou na jiné planetě. Tam, kde novorozenci levitujou a kočárky mají elektrickej podvozek.

            Jsem na sebe moc pyšná. Každý den. Že to moje tělo zvládá. Má kvalitní základ. Genetický. I vytrénovaný. Dívky, sportujte. Budete to potřebovat.  Ten pocit… když Maťo vejde do dveří. Ten pocit, že jsme na to najednou dva. Že mi uvolní ruce. Světový. A tak… obdivuji každou ženu. Nový respekt. Vůči matkám. Že to nezalomí na lavičce před Billou. Že vylezou po stopadesáté na houpačku. Že vymění třetí bodyčko, protože okaděné, ogrcané. A že se usmívají… na svoje děti… na okolí. Je to obdivuhodné. Měli bychom to obdivovat… všichni.

            Sportovala jsem. Dost. Víc, jako běžný smrtelník. Každý den. Ale dnes… je to jiné. Jsem vyčerpaná. Jsem šťastná. Nejlepším pohonem je její úsměv. Největší klišé. Největší pravda. Protože pro ten úsměv… pro ten úsměv opravdu až na kraj světa. Po rukách. Hlavou dolů. Se zavřenýma očima. Kdykoliv. Každý den. Celý den.

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

Z justície odchádza prvá sudkyňa pre Kočnerovu Threemu

Rozhodovala v Kočnerovej kauze Technopol Servis.

KOMENTÁR PETRA TKAČENKA

Beblavý skúša Ficov fígeľ

Postaviť sa proti "lex Haščák" bude veľmi ťažké.

Cynická obluda

Osvedčené spojenia

Kotlebovci idú do volieb so stranou Štefana Kuffu. Pretože krásne slovenské tradície treba čo? Dodržiavať!


Už ste čítali?